Sousloví "...ale ten pan doktor/ka mi řekl, že..." není při hovoru v ordinaci vyjímečné. Nemohu jinak, než reagovat. Při kontaktu s pacientem musím vždy předpokládat, že každý lékař sděluje nemocnému veškeré informace pravdivé a podložené. Mrzí mne, když ale shledávám, že tomu tak není. Ne snad, že by někdo z kolegů vysloveně lhal, ale často některé informace pocházejí z neznalosti právního rámce a možností kolegy praktika atd. I proto mohou v ordinacích (nejčastěji praktických lékařů) vznikat třecí plochy mezi lékařem a pacientem. Zmiňované "informace" mohou být různého rázu. Od slov "tohle vám napíše praktik..." až po "ty výsledky jsou strašné, ať vám obvoďák dodělá ta a ta vyšetření...".  Nelze zde vyjmenovat nepřebernou škálu variant těchto poznámek, které pochopitelně pacienta nějak "naladí, vystarší..." a při setkání se svým praktickým lékařem je pacient rozčarován tím, že slyší trochu něco jiného. K celé věci si dovolím jen jednu poznámku: vztah mezi nemocným a jeho registrujícím praktickým lékařem je založen na vzájemné a dobrovolné důvěře. Pakliže jeden z této dvojice druhému nevěří, je nutný čas na rozchod! (Je nutné si uvědomit, že odborný lékař má v péči pacienta jen krátké omezené období, ale registrující praktický lékař se o svého pacienta stará většinu života - i z toho vychází nutnost upřímného, rovného vztahu, kde si praktický lékař nemůže dovolit lhát, zklamat či balamutit).

S touto prosbou se setkávám poměrně často, jako kdyby lidé uvažovali tak, že v krvi se skrývá tajemství veškerých problémů. Dovedu si představit, že podrobnost vyšetření může být někým posuzována podle toho, zda je lékařem vyřčeno kouzelné "...nabereme krev". Rád všem tímto dávám na vědomí, že takto zúžený pohled na "odběry" je chybou. Základem dobré léčby je správná diagnoza a základem správné diagnozy je anamnéza! - tedy "povídání" s pacientem o jeho obtížích. Ve všech dobrých medicínských knihách je zdůrazněno právě toto tvrzení a až dle anamnestických údajů vysloví lékař podezření na nemoc. O té se pak snaží "utvrdit" fyzikálním vyšetřením" - tedy aspekce, poklep, poslech a pohmat. V tu chvíli by diagnoza měla být téměř hotova. A nyní je případné místo na další dovyšetření (laboratoř, rtg, sono atd.). Laboratorní odběry s výše zmíněným poukazem pacienta, jak vidno, je až na třetím místě! a málokdo si to uvědomuje.

Soukromou praxi jsem začal provozovat s myšlenkou poskytování co nejširšího spektra služeb v rozsahu mého vzdělání interní a všeobecné medicíny. Předpokládal jsem, že forma přístupu k pacientům jako „rodinný lékař“ bude vnímána pozitivně. Jaké bylo mé překvapení po otevření praxe. Nelze samozřejmě „hodit všechny názory do jednoho pytle“, ale zaujalo mne, že v očích pacientů je lékařem „favoritem“ ten, který: pracuje rychle a neobtěžuje otázkami, odešle pacienta nejlépe k několika „odborníkům“ najednou, nebo tam, kam chce pacient, napíše antibiotika, když chce pacient, atd.. Přál jsem si sloužit nejen odbornou radou a vysvětlením, ale i smysluplně pacienty „zatěžovat“ diagnostikou/vyšetřením a potažmo léčbou. Inu v očích pacienta „jsem si začal stavět hlavu“. Nechápal jsem proč došlo u některých pacientů k tzv „přeregistraci“ k jinému lékaři, snažil jsem se hledat odpovědi na otázky, které jsem neznal. Až po pár letech se k mým uším dostávají informace: „...chtěl jsem neschopenku a on mi ji nedal“, „...chtěl jsem poslat na -vyšetření- a on mne neposlal“, „...chtěl jsem antibiotika a on  mi je nedal“, „...chtěl jsem -jenom- a on mne hned vyšetřoval, já na to přeci nemám čas“, „...chtěl jsem nabrat krev na všechno a on mi to nenabral“, „...změnil mi léky, který mi nasadili v nemocnici“ atd. Na každou otázku/námět lze hledat odpověď a možná i to je důvod, proč jsem zřizoval internetové stránky. Za několik let mého působení se „registrovaní pojištěnci“ v mé ordinaci tak „vytřídili“, že jsem v současné době z velké části se svými pacienty „naladěn“ na jednu notu. Věřím, že pro ty, kteří hledají odbornou pomoc jsem důstojným partnerem a průvodcem „světem medicíny“, a pro ty ostatní?....patrně hledají cosi jiného.